List židům

List Židům byl do novozákonního kánonu přijat až jako jedna z posledních biblických knih. Určen nebyl Židům, ale křesťanům různého původu obeznámeným se Septuagintou. Jako literární útvar připomíná nejvíce kázání, které interpretuje řadu starozákonních textů (Ž 8, Ž 40, Ž 95, Jr 31).

List Židům je mezi novozákonními spisy v mnoha ohledech jedinečný. Jako jediný pojednává přímo o Kristově kněžství nové smlouvy a povzbuzuje věřící v obtížných okolnostech k horlivé víře a vytrvalosti. Podle formy, stylu a jazykové úrovně je dnes nejčastěji označován jako raná křesťanská homilie. O autorovi, adresátech a dalších okolnostech jeho sepsání se od starých dob dodneška vede diskuse, která pro nedostatek pozitivních informací zůstane zřejmě stále otevřená. Odlišnost od pavlovských listů byla v prvních křesťanských staletích důvodem zdrženlivosti, se kterou byl přijímán mezi kanonické knihy. Komentář si všímá jazykových a literárních charakteristik Listu Židům a objasňuje jeho teologickou argumentaci.
Hlavní teologická témata listu mají své praktické důsledky. Jedním z nich je dnes nově aktuální otevřenost k bratrské lásce (filadelfia), která se ale nemá zastavit u členů vlastní komunity, ale má být otevřena vůči těm, kdo přicházejí zvenku (filoxenia).